Povzbuzení z dnešních dnů – aneb jak mi kolegyně „podala roušku“

Právě probíhal pátý den vládou nařízené karantény ČR. Zpracovávala jsem na počítači telefonické sociální šetření těhotné ženy v tísnivé situaci, která dnes volala, a tu cinkla SMS. Zněla takto:

Dobrý den, paní vedoucí, dovolte mi, abych se s Vámi podělila o citát, který přesně vystihuje situaci nás všech. NEMŮŽEŠ ZASTAVIT PTÁKY STRACHU, KTEŘÍ TI LÉTAJÍ NAD HLAVOU, ALE MŮŽEŠ JIM ZABRÁNIT V BUDOVÁNÍ HNÍZDA VE VLASECH. Já nám všem přeji, aby nás strach neparalyzoval víc, než je z hlediska ochrany zdraví nutné, a abychom společně vše v azylovém domě zvládli a nevzdávali se naděje a víry v lepší zítřky. Kdybyste cokoliv kdykoliv potřebovala, máte moji podporu a nasazení.

V hlavě mi ještě vířil příběh oné klientky, ale tato zpráva – jak asi pochopíte – mě na okamžik přenesla tak trochu jinam.

Denně se možná (častěji než kdy jindy) ptáme, co přinese dnešek, zítřek. Přinese nová opatření, nové změny, nová překvapení. A bývá to tak. Noví nemocní, nová čísla, nové zprávy. Bývá to tak. Ale možná si lze všimnout i toho, co se pomalu a nenásilně hlásí ke slovu v opačné polaritě všech ne úplně příjemných překvapení.

Můžeme žasnout i děkovat za osobní zprávu někoho z našeho okolí, za jeho nasazení, za jeho touhu vidět v událostech dneška něco víc. Můžeme se učit „podávat roušku“ – a to jak doslova, tak obrazně – podle příběhu, který nás odedávna inspiruje k solidaritě, k lásce.

Děkuji svým kolegyním. Děkuji také všem, kdo nám již v prvním týdnu karanténních opatření prokázali podporu i praktickou pomoc. Díky vám nejsme ostrov. Díky vám jsme stále spojeni.

S úctou,

Pavla Glogarová, vedoucí azylového domu pro těhotné ženy v tísni

Hamry 21. března 2020