4. díl – Sněhulák, chlapec a Sluníčko

Na okně azylového domu stál sněhulák. Vše venku napovídalo tomu, že je to letos sněhulák poslední. Pomalu se kroutil a bortil pod hřejivými paprsky sluníčka a chystal se k “odchodu”. Pozoroval ho malý chlapec.
Dospělému, který by procházel kolem, by se mohlo zdát, že jde o smutný pohled. Loučící se sněhulák, loučící se chlapec. Ale protože – jak by řekl Exupéryho Malý princ – dospělí jsou hrozně divní, skutečnost byla zcela odlišná.
Je docela možné, že se sněhulák těšil, až svou vláhou zalije probouzející se lístek trávy,  který se nesměle klubal z hlíny pod oknem. A malý chlapec? Ačkoliv by se mohlo zdát, že truchlí nad sněhulákem, nebylo tomu tak. Díval se dál. Ne jen na sněhuláka, ale i za něj, do dálky. Po chvíli otočil hlavičku a zavolal: “Švítí tam šluníčto!”
A ukázal všem své bílé zoubky v širokém úsměvu.

Přeji nám všem do tohoto týdne, abychom měli dost dětské oči, abychom viděli, viděli dál… Abychom viděli Sluníčko, i když se bude zdát, že se cosi hroutí.
Pavla Glogarová – s přáním Sluníčka

I v této složité době nadále poskytujeme naše služby.
Děkujeme všem, kdo dodržují hygienická opatření proti šíření koronaviru.
This is default text for notification bar